pondělí 9. září 2013

BESKYDSKÁ SEDMIČKA 2013 /B7/

Naprosto nejhezčí na celém závodě byli lidi. Škoda že se to neběží celé přes den. 
Já si tenhle drsnej kraj s milejma lidma oblíbil tak, že jsem se tam po závodě chtěl stěhovat... 
"Né, teď né, až jindy, né teď né až jindy. A kdy? Na svatýho dyndy?!" 

Vlastně se mi ani nechtělo psát nějakej report, až teď večer jsem se k tomu donutil. 
Ono toho spíš je tolik, že ani nevim kde začít. 




Asi bych měl na začátku říct, že Beskydy jsou hodně kamenitý. Takže nahoru po kamenech, dolu po kamenech, seběhneš dolu a chceš běžet chvilu po rovině, ale on tam začína ze země další kopec :( Asi tak, ať se k tomu nemusim furt vracet. 



Vezmu to hopem, i přesto že jsme to běželi skoro 15hodin, mi to teď připadá jako chvilka. 
Na náměstí ve Frenštátu jsem potkal Michala od Denisy, s kterým jsem víc než závod probíral naší rodinnou situaci, pak na to hned Denisu (Čau!), která mi řekla že mi asi nebude fandit, protože tak brzo nevstává a šel hledat parťáka, co se mnou měl běžet, místního borce, kluka kterýho jsem nikdy neviděl :-) 
Našel, dobrý, sympaťák to byl, s ještě lepším jménem - Teodor Stojanovič 
V 19h se vydával speciální asi 100vagónovej vlak do Trince na svou 2 hodinovou cestu, kde byl hromadnej start. 
My vsichni čtyří /já, Teo, Strangy a Pavel/ jsme měli ukrutnej hlad, start až ve22h, cestou jsme si chtěli něco dát, ale všude full, tak jsme skončili v nádražním bufáči a já v předstartovní horečce byl tak zblblej, že jsem si dal před závodem s Pavlem pivo, přestože v posledních týdnech skoro nepiju.
To jsem měl zálusk ještě na tlačenku, ale paní nám oznámila, že jen bez chleba. Tak jsem se včas vzpamatoval, co tady kravim, co životospráva a vytáhl svoji svačinu určenou na závod. 
No byla docela prdel na lavičce, než nás na poslední chvíli vyprudila nějaká zlá debilka se žvárem v hubě, ale protože byl čas odejít na vlak, přišlo to vlastně vhod. Nebo bych si dal určitě ještě jeden kousek. 
Vlak votrava hrozná, málem jsem tam chytil vlka. Libor Uher radí před závodem všechny kritický místa oholit, ale mně se nějak ty nový trencle se siťkou přilepili na ty oholený kulky a skoro celá prdel se mi osypala...ale co vám to tady povidám? To snad nikoho nemůže zajímat. 
Stejně to nechápu,...nakonec jeli 2 vlaky po 8 vagonech. V tom nasem to bylo uplne v klidu, ani nektery sedadla nebyly obsazeny. Kdyz to počítám...Do vagonu se vejde 88 sedicich. Krát 8. Tzn.700lidí v našem vlaku. Takže v tom druhém jich bylo 2400?? 




V Trinci to bylo jak kdyby se vylodili spojenci v Normandii. 
Vsechny hajzly v kazde restauraci meli 5metrovou frontu, prodejna Albertu vypadala jak o vánocích a já čekal v té 5metrové frontě. 
Domluvené focení s Pavlem F. a Liborem P. neklaplo, nutně jsem potřeboval tu frontu vystát, a když jsme pak šel hledat domluvené plátno, tak jsem našel jen podium a u něj 3000lidí. Teda 1500 sorry, zbytek byl v Albertu. 
Konečně jsem potkal můj idol Tomáše Rybáře a Milana Mišáka, prohodili jsme pár slov, slupli další svačino-večeři, zazpívali hymnu a hurá na start. Do poslední linie tyve :( 


Start, nic se nehýbalo, tak jsem alespoň přešlapoval na špičkách a pak se to hlo, průběh branou, stroboskop z reflektorů přímo do očí, chvíli běh poslepu a pak už jen 5km rovinka městem až pod sjezdovku. Během těch 5km, jsme předběhli snad všechny a přesto když jsem se podíval před sebe, furt tam všichni ještě byli. 
Zase jsem byl v Jiříkově vidění. 
To furt bylo s Teem, hele těch se budeme držet ty běží konstantně,...za chvili, hele tech ne pojd, ...hele tech taky ne, pojd...az jsme nakonec bezeli svoje tempo. 




No a pak přišel konečně ten slibovanej extrémní závod. 

Lezeme po sjezdovce, svižně pích, šláp, pích a šláp. 
V půlce předbíháme Kláru Rampírovou, vítězku žen, naopak Teův vzor, a vidíme ji také naposledy. Což byl vlastně jeden z cílů. 
Druhý byl čas pod 15hodin. 
Třetí a neskromný do 10místa, i když je fakt, že jsem to před závodem, po zhlédnutí startovky přehodnotil na 20místo. 
Doma jsem si opravdu poctivě připravil časový plán, v kolik na které kontrole musíme být a ten jsem v půlce té sjezdovky také ztratil. 
Nechtěl jsem ho jít hledat, tak jsme běželi dál. 


První kopec, Velký Javorový za námi. Pohoda. 
A sakra koukám na tepy, 170 a přitom se cejtim naprosto fajn. Zaklepu na Garmin a trochu zvolnim.
Sebeh do Řeky byl místama jak průběh pralesem. Nebejt odvážné dvojice co to tam znala, tak tam jsme jeste ted. Borec videl šipku, ktera ale sla do krovi a rekl: "Tudy". a proskocil skrz kere, za tema si o kladu rozbil hubu, vstal a bezel dal pres nejakou bazinu a takhle az dolu. Díky náš zachránče. 


V Řece checkpoint+iontak, koukam pred sebe nahoru, tam sjezdovka-lanovka, jejiz sklon a delku 
zvyraznoval dlouuuhej had celovek. 
Ropice zdolana, bezime a uz se to zaclo kouskovat, pokecame s holcinou co bezi sama a jdeme dal. Zas ten Garmin kurva jakejch 172?? 
Na Ropici prislo nemily ale ocekavany spojeni s Hobby kategorii, ktera do te doby bezela jinudy. Takze levá, díky, levá, díky, pravá, díky, levá, LEVÁ, uhni!, Díky. 
Ale vlastně to předbíhání je fajn. 99% bežců bylo ohleduplných. 
Tady jsem myslím i znovu potkal Michala od Denisy, poznal jsem ho i v té tmě zezadu, to podle toho jak byl dobře oblečený. 


Seběh z Ropice si moc nepamatuju, furt sem přemejšlel, o kterým zásadním kopci mi kdo říkal, že když ho vylezu, tak pak už to bude pohoda. Celou dobu jsem na to myslel, až do cíle a nevzpomněl si... 
Dole nástup na Travný a teď si uvědomuju, proc si nic nepamatuju....začínala mi krize. Do téhle doby jsme určoval tempo, ale tady to převzal Teo, vůbec mi to nahoru nešlo frekvenčně a děsně se mi chtělo spát. Takže jsme sáhl pro Guaranu. 
Na Travném jsme se opět dělili s Hobby na 2 cesty, a na té naší Sport kategorii bylo najednou smutno i to prostředí bylo takové strašidelnější. Nikde nikdo, jen vždy vpředu nějaká čelovka, tu jsme stáhli a pak další, tu jsme také stáhli a nakonec roj čelovek a ten jsme také stáhli a pak už zase spojka k Hobby, seběh, kros, levá, vole levá, Au au au, koleno, doprdele, nějak jsem si ho vykloubil doleva, ale šlo dál docela normálně rychle běžet. 
Seběhy byly naše silná stránka, to bylo super, vubec jsme na sebe nemuseli čekat. Prostě jak to šlo, tak plnou dolů, brzda a pak hned zas plyn. 
Seběh až dolů do Krásné, pod obávanou Lysou horu, velká občerstvokačka, ale moc vegetariánská a jdeme. 


Od tohohle místa už jsem to znal. Přestalo mi tady i docela vadit že běžíme v noci. 
Běh v noci, v neznámém terénu a ještě po kamenech, není zábavnej ani trochu. 
Na Lysé byl doma Teo a podle toho to vypadalo. Furt se otáčel kde jsem. Jak Chris Froome na Wigginse na Tour de France 2012. "Kde seš? Pojď." - "Tady jsem, jojo, jdu jdu." :-) 
Moc jsem chtěl aby už bylo sluníčko, nebo alespoň světlo. Ale to nás mělo čekat až na Smrku. 
Na Lysou jsem šel jak robot, nezajímal jsem se o nic, nemluvil jsem, hlavu dolu a jen dupal. Teo sám říkal, že tuhle cestu na Lysou má ze všech nejmíň rád. 
Poslední zlom, před Lysou, tzv.Malchor, jsou prostě schody do nebe, do kterejch spadla bomba. Ale ta vidina ze jsme na Lyse mi vlila do zil efedrin, kterej jsem doplnil jeste nejakou tyčinkou a poslednich par kroku a sup, Nazdar Lysá! 
Jé a nazdar Tome. A nazdar Milane? Co vy tady? Tyvole jsme tak dobrý že jsme Vás, VÁS dostihli? Vůbec mi to hlava nebere, ale mám z toho zároven velkou radost, že jsme tím pádem asi dost vepředu. 
A co víc, při seběhu se loučíme a běžíme sami /kluci pak říkali že na Lysé jim ten seběh nešel/, no a protože Teo znal každý kámen, tak jsem běžel v jeho stopách. Paráda. 


Pak už jen silnice až do Ostravice a tam konečně v tělocvičně polévka. 
Pustila se do mě při seběhu tak kurevská zima, že mi začli jektat zuby a zároveň jsme si uvědomoval, že jsem v tom našem itineráři na 15hod, počítal jen s 5minutovejma zastávkama a mi tu už jsme celých 13minut :-) 
Vyběhli jsme vstříc Smrku, ja se chtěl převlíct, ale nedostal jsem povolenku, že prej v lese bude už teplo, tak jsem alespon navlekl naplety-rukavy a mel pravdu, v lese bylo prijemne. Hlavne nahore nas uz melo cekat rozedneni. Pro nas pro oba velky dopink. 
Ja jsem ten Smrk pred 3 tydny sbihal, tak jsem si rikal, to je pohoda a divil se proc Denisa rika, ze je Smrk neprijemnej. 
Jasne ze je prijemnej, kdyz se bezi po vrstevnici, ale Libor Uher nezklamal a vzal nas přímo. Pace 30:00/km, konec videt nebyl, proste takova dlouha necekana horolezecka vlozka. Ale jak rikam, ...svitalo a tak se slo vlastne docela dobre. 




Nevim kdy jsem to udelal, ..ale ten debilni tepak jsem sundal. Furt mi ukazoval nejaky nesmysly. 

Pak se vystup na Smrk zlomil a uz se slo po sice sutrovitym, ale prijatelnym terenu. 
Cestou nas mela cekat kristalova studanka se studenou vodou z hor. 
Pred nama se objevil nejakej skřet. Nevim co to bylo za chlapa, ale ten týpek mi byl nesympatickej i zezadu. Rozhlížel se furt do stran, jak kdyby měl stíhy a mezi závodníky nepatřil, protože neměl číslo. 
Doženeme ho, ....říkám: "Levá." Nic. "Levá. LEVÁ". 
Otočim se na Tea: "Myslíš že je hluchej?" Tak jsem do něj píchnul hůlkou, skřet se otočí, zkřiví hubu, uhne a mi s odporem procházíme. 
No měl v uších sluchátka jsem si všimnul. A utíkáme mu. 
Najednou ta naše studánka, vezmeme místní erární šálek, napijeme se, ohlédneme přes rameno a za náma skřet, beží, předbíhá nás, dopijeme a zase jsme za ním a zas tak divně čumí a rozhlíží se. Ježiš mně ten člověk najednou přijde tak odpornej, až se bojim. 
Opět ho dobíháme v kopci, řikám Teovi mákni, dělej, cukneme mu, ať se ho zbavíme a tak popoutíkáme o 70m a jdem v klidu. Kecáme, co to mohlo být za raracha a nejednou von zase za námi, předbíhá nás a já začínám z toho člověka bejt nešťastnej. 
Takže taktika číslo 2, ať nás nesere, ..necháváme ho jít. Terén se změní v krásnou jehličím vystlanou rovnou pěšinu a my se rozebíháme a dohadujeme, že tady teď bude ještě jedna lávka a pak jsme na vrcholu a Teo že ne, že už žádná nebude a tak si ani jeden nedáme vzít si svou pravdu, když před náma zas ta Příšera! 
"Teo vole, bude vrchol viď, poď, tak dlouho nás sral a ještě aby byl nahoře první. Hovno!" Šlápli jsme do plnejch profrčeli kolem toho ducha, nevim jestli měl sluchátka nebo ne, ale nahlas jsem si odfrkl, že jsme toho hnusáka dostali a voba se tomu smáli jak malý kluci. A to nás čekal konečně krásnej seběh . Takže podruhé díky, Hnusáku, pěkně jsi nás vlastně nakopnul. 




Valil jsem to z kopce, ale začal bolet vaz na koleni, takže poprvé přišel na řadu Brufen. Takovej ten bílej, ne ta fialová sračka. A radši 2. Zabral. 
Nevim jestli to bylo už u tohohle seběhu, ale myslim že jo.... Teovi začlo bejt zle od žaludku a začali ho bolet kotníky. 
Řikám mu, vole nejez ten Sojovej suk...ale on ne. Von ho sežere. 
Pleskáme nohama pořád z kopce, mezitim se z toho lesního příjemného seběhu stal dlouhej asfaltovej a před náma dvojice, která s náma vybíhala z Ostravice. Kluci dobrý, ale v seběhu prostě nemaj žádnou šanci. 
Předbíháme, na rozcestí se dáváme doleva a pak slyším z dálky hlas...tudy né, tudy...Otočím se čumím na tu dvojici, poděkuju a zpátky do kopce. Takže zase stahovat..už se k nim blížim, Teo zezadu kontroluje, kluci se otáčí, já se dívám na hodinky, špička boty cvrnk do kamene a následuje ukázkový parakotoul, dotažený skoro k dokonalosti. Nebejt to tak nečekaně, tak snad dopadnu i zpět na nohy. 
Jeba jak sviň, ale naštěstí ji zkušeně ztlumil camelbag, ruka a koleno. Tece mi krev z odreniny a ja si naopak zacinam pripadat jako zavodnik, protože kdo tohle umi, ha? :-). Teo je nejdriv vydesenej a pak tleska a nesetri obdivnymi slovy. 
Me je fajn, ale na kluky uz serem a nechame je bezet. Jsou proklety. 



"Mam dobrou zpravu kámo, jsme na 63km máme za sebou 2/3 a čas běhu 9:00, ...víš co to znamená?" "Že běžíme na čas 13:30 a čeká nás ta nejejdnodušší část a navíc jdeme zrovna z kopce navíc ve dne, aha..." 
V tu chíli mě to začalo připadat neuvěřitelný a furt jsem si přepočítával, jestli 9 děleno 2 je čtyři a půl." 
Dobíháme v Čeladné zase prokletý kluky a jdeme se sápat na Čertův mlýn, na 6-tý vrchol. 
V hlavě se mi ted honi ty časy, propočítávám že vlastně mužeme jít klidně 10:00/km a stihneme easy náš 15h dreamtime a do toho, že loni byl nejlepší čas 13:05 a že kolikátý to vlastně jsme, že asi budeme dost vepředu, že nás zatim nikdo nepředhonil, že furt někoho stahujeme, no prostě jedno velký překvapení. A co víc, sil dost, žádný problémy. Ale to bylo u mně. 
Teo to začínal cítit jinak. Svaly ok, hlava ok, ale břicho not ok. 
Meli jsme splneno, vedel jsem 15h dame, tak jen hlavne dojit, takze jsme zvolnily a pomalu se k nam priblizila prvni dvojice kluku, kteri nas dohnali. S temi jsme sli vlastne az nahoru na Certuv mlyn, kecali s nimi, a byl to fajn kus, jinak nudny trati. 



Tady se Teo poprve zvracet a ja se priznam, ze jsem zacinal mit obavy. 
Nevedel jsem jak mu pomoct, chtel jsem zaroven dojit a tak jsem vzdycky pockal, nabidl neco k jidlu /suseny svestky, datle, solene mandle/ a slo se dal. 
Trochu se to zlepsilo a navic potom, co si nas na checkpointu dobrovolnici vyfotili, se slovy ze vypadame dobre, navic prvni zprava o celkovem poradi do 20mista, ze prej prvni probehli hodinu pred nama a pul hodiny pred nami je Uher a ze vypadame podstatne lip nez on.... 
No to me teda hodne potesilo, Libore nezlob se, ale to mi asi udelalo nejvesti radost, to mi byl uplne ukradenej i cas :-) Zvedlo nam to naladu obema.


Z Certova mlyna nas cekal sebeh na Pindulu, coz uz je neco jako Vaclavak akorat ze na kopci. 
Bezime a najednou vidim Jakuba Ridela a Zemanika. 

Neverim vlastnim ocim, pozdravime je, Ridel se usmeje a Zemanik dlouhy prehlizivy nic. No to me docela nasral. /nakonec nedokoncili/ 
Tesil jsem se na atmosferu na Pindule,..ale byli jsme tam tak brzo ze, nemeli jeste otevreno a turisti zadni :( Ale krasne svitilo slunce, vyhled blaznive opojnej a navic tepla polevka...mnam. 
Za to jsem tam potkal na checkpointu kluka, ktereho jsem stretl 5x na Horske vyzve, kdyz jsem ho po kazdem kufrovani znovu predbihal. 

Potesilo mne, ze mne poznal, nikam jsme nehnali, tak jsme pokecali, po obcerstveni zaveleli a slo se dolu do Raztoky. V tu dobu uz jsme byli na nejakem 74km.


Raztoka jedno velke zklamani...jen drsny a vymysleny sebeh dolu /proto aby se nahnaly vyskove metry/, pres gumovy chipovy koberec do hnusneho stinu a z ty diry hned zpatky na Radhost. 
Uff to byl nahoru dlouhej kopec...za nami stale stale stale dlouho nikdo, pred nami stale stale stale nekoncici schody. 
Turista ktereho jsme potkali nam hlasil 1200m do konce, ale to asi zapomnel vynasobit 3x. Nastesti kazda cesta ma svuj konec a my jsme vylezli na šotolinovou silničku vedoucí na Radhost, nas predposledni kopec, ale nez se k Radhosti doslo, namotivoval jsem Tea na Kofolu a ja ze si dam v hospode pivo a tak jsme taky udelali. 
Dulezita informace: Vylezli jsme z tmavyho lesa do ozarene slunecni krajiny. 
Odbocili jsme z trasy k horske chate, ktera mela venku na slunci velke bufetove okenko, kde venku u lavic sedela particka mladych holek a kluku, kteri se na nas uz z dalky usmivali a pri objednavani nam nabizeli svoje piva a stale na nas tak obdivne koukali a to bylo proste prijemny. Az se mi tam chtelo zustat a nikam nebezet. 
Ba ne, to bych kecal. 

Odnekud zezadu ze skladu vysly dalsi 2 servirky a zacali si s nami povidat, pili jsme nealkopivo a kofolu. Teo si ustal hlavu na baru a to bylo znameni ze mame vystrelit dal. Ani cas na podpis nezbyl :-) 





Tahle cast cesty byla uz super. Teren sice furt stejne blbej, ale cesty uz byly lemovany turisty, z nichz skoro vsichni fandily, tleskali nebo se usmivaly, ze jsem ani nestihal děkovat. 
Ac jsem si myslel ze za nami je vélká díra, tak zas tak asi velká nebyla, protože nás na checkpointu Černé hory začala stahovat nějaká dvojice. 
Na seběhu jsme jim utekly a stáhli nás až na rovině na poslední občerstvovačce. 
A zničehonic se za nimi vynořila další dvojice. 
Tyvole, to byl Alert! pro mě. Začal jsem parťaka tlačit a hecovat. 


Na občertvovačce jsme se všechny 3 dvojice ale spojily a evidentne se nikomu nechtelo dal, protoze tam meli konecne poprve salám a v tom zacinajicim vedru i studenou vodu. 
No ale Salomonaci vybehli, tak jsme museli take. Čau saláme. Běžíme na poslední kopec. 
Jedna dvojice se nám trochu vzdálila, ale ta druhá se ve šnečím tempu přibližovala a my první šneci jsme očekávali šnečí atak každou chvílí, ale ten stále nepřicházel, až jsem se musel otočit, což nikdy nedělám! jestli to fakt slyšim kroky, nebo to vydava zvuky muj pohybujici se batoh?? Kluci se tomu našemu společnému tempu také smáli a tak srovnali rychlost podle nás a v klusu v tempu mojí babičky jsme pokračovali společně až pod hnusokrpál na posledním kopci, který je vlastně už osmým vrcholem a nemá tam co dělat kua! 
Ale na oficiální protesy nebyl čas, tak jsme se teda drželi stromů abysme nespadli dolů z kopce a šli. Zapomněl jsem dodat, že jsme si pod kopcem dali šlehu. 
Mně to teda fest nakoplo, ale Teovi to už neudělalo nic. Teda udělalo, šel znova blinkat :) 


Šneci nám frnkli, info od nich bylo, že za nimi je ještě jeden tým a tak jsem jako kapitán zavelel ke svižnému tempu. Další tým už ne. 
Tenhle poslední kopec nás odměnil velkým aplausem, který vytvořilo asi 300 různě se povalujících turistů, cyklistů, rodin, dětí, psů atd, že mi to skoro vehnalo slzy do očí. A jako bonus nádhernej výhled, puštěná hudba ze zahrádky restaurace a pod námi cíl - Frenstat!!! 



6km z kopce, ostryho kopce a ja uz mel jistotu ze se tam nejak vcas dokutalime. 
Po ceste dolu stale uhybajici a povzbuzujici turisti, ja hubu od ucha uchu a prakticky kazdych 10m jsem jak kafemlejnek nekomu dekoval, bud za to ze nas pustil nebo ze drzi pesti. 
Cestou z toho krpalu, kterej byl tlumenej alespon miniserpentynami, jsem potkal tatinka, ktery nahoru, primym rygolem vzhuru, tlacil kocarek. Nevsiml jsem si v te rychlosti jestli v nem mel dite, jen byl oprenej v tom svahu tak, ze se skoro brichem i hlavou dotykal zeme a spis to vypadalo, ze tomu kocarku dela zarazku aby se nezritil do propasti nebo ze se s nim pretlacuje.... Pro me borec, tak jsem mu to rekl a nechal ho svemu osudu. Rad bych vedel jestli to dotlacil az na vrchol?... 


Uz jsem sem tam zaslechl moderatora z namesti. 




A bylo jiste ze se blizi grandfinale. Cesta do cile stinnou aleji, zase ti usmivajici se lide, presne tak jsem si predstavoval dobeh tohohle závodu. Kratky a hezky. 
Posledni kostkata ulicka k namesti, moderator nas hlasite vítá a diváci, už v husté koncentraci, nám mohutně fandí,...poslední výšplh po 20schodech na monumentální vrchol postavený z lešení a symbolizující K2, mávání dolu divákům, zkřížení holí nad hlavou a prostě radost. 
Podívám se na Tea a ten mi gestikuluje, že potřebuje blejt. Tak mu řikám hlavně ne na mně a na diváky a jdeme dolu. Užili jsme si trochu tý slávy a je to hezký :-) 




Tri minuty po nas dobehl dalsi team a hele koho nevidim, Tom Rybar a Milan Misak, ahaha, tak to bylo tesny kluci :-)) 

Když si ted vzpominam, vlastne jsme nepatrali potom, kolikaty jsme dobrou ctrthodinu. Bylo nam to sumak, ale radost nam to nakonec udelalo obema. 


A na zaver, rekl jsem to Teovi uz po ceste, ale ted kdyz o tom premejslim v klidu jak mu bylo zle a ze to přes těch posledních 25km krize nakonec dobehl, to by nedokazal jen tak nekdo. 


Za to tě obdivuju a vážím si tě. Hrdina. 


Díky za pozornost. Čau.




Některé fotografie použity z webu B7. www.beskydskasedmicka.cz

úterý 4. prosince 2012


Rozhovor s MUDr. Janem Šulou:

Zapomínáme na to, že veselá mysl je půl zdraví

28. 1. 2009. Promoval v roce 1985 v Praze na LF UK. Klinickou práci začíná v České Republice a následně studuje ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Po atestaci z ortopedie v roce 1991 odchází do Kanady a pak do USA, kde se na Floridě věnuje studiu významu membránových receptorů při rozvoji autoimunitních onemocnění pod vedením Prof. Felixe Kaufmanna.
Po návratu do Evropy v roce 1993 nadále spolupracuje na vývoji přírodních preparátů pro léčbu kloubních onemocnění s pracovišti v Anglii a ve Švýcarsku. Za své práce je přijat v roce 1999 do Královské lékařské společnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska jako první český lékař. Další rozvoj  biomodulačních léčiv spojuje s univerzitami ve Skotsku a v Oxfordu. Od roku 2007 je členem Italského řádu lékařů v Neapoli a vedoucím imunologem italské společnosti Ischia Salus. Mezinárodně působí jako konsultant ve 12 zemích a je členem Oxford Research Institute of Immunology a italské psychoneuroimunologické společnosti. Žije střídavě v Itálii a v Anglii. 

Proč se chřipka objevuje zejména v říjnu a listopadu a pak v únoru a březnu?

Teorií vzniku chřipky právě v tomto období je mnoho, ale já osobně se přikláním k teorii snížení imunity vlivem poklesu slunečního světla, tedy oslabení osy hypotalamus hypofýza, která dává našim T-lymfocytům povel se buď vzchopit a bojovat, nebo to nechat být, protože to stejně nemá cenu a všichni onemocníme.
Dále je to změna stravy a určitá deprese z toho, že už je tady zase podzim. Na jaře je to pak vyčerpání a projev únavového syndromu, protože příroda nutí člověka odpočívat.
Já osobně ale mám za to, že pokud tedy člověk podlehne davovému šílenství, že už to mají všichni, tak já to asi dostanu také, potom se to skutečně stane. Při pečlivém studiu epidemiologických studií je skutečně tato morbidita vyvolána z velké části sdělovacími prostředky a médii, které jsou zase nástrojem výrobců vakcín a vitaminů, kdy je nutné zvýšit prodeje a vytvořit davovou psychózu, což se jim již několik desetiletí velmi dobře daří. Člověk, který zdravě žije a myslí, nikdy chřipkou neonemocnění. To je jednoznačný fakt, ale není zájem, aby lidi byli veselí a jedli pomeranče a jablka, ale je nutné je očkovat a vytvořit
dvakrát do roka nárůst prodeje vakcín a imunomodulátorů.

Jak je to s nemocností podle krevních skupin? Jsou na tom všechny stejně, případně, která je nejvíce ohrožena?

Krevní skupiny jsem velice pečlivě studoval jak díky dietám, tak díky analýze nemocnosti, ale jednoznačně mohu říct, že objektivně není přímá souvislost mezi chřipkovým onemocněním a krevní skupinou. Spíše je tam souvislost podle znamení zvěrokruhu, tedy podle živlové rovnováhy, ale všechny krevní skupiny mají stejné obranné mechanismy. Rozdíl je tedy jen v tom, jak se každá jedna z těchto krevních skupin zachová v konfrontaci s medializací problému. Tedy jestli mu podlehne nebo ho ignoruje. Např. skupina O, která velmi dobře asimiluje, tak je snad náchylnější, ale velmi to závisí od typu osobnosti, respektive znamení a ascendentu.

Mají lidé s poruchou krvetvorby větší odolnost?

Určitě ne, protože pokud mají jakékoliv poškození, tak to znamená, že nejsou v rovnováze a krvetvorba je jeden ze základních pilířů obranyschopnosti, protože v kostní dřeni z ezoterického hlediska sídlí duše neboli princip našeho bytí, respektive tvorba kmenových buněk, které se stále obnovují. Pokud je porucha tam, pak je latentně všude a obrana nemůže být dokonalá.

Je možné, že psychotici mají menší sklony chytit chřipku?

Jak jsem již uvedl, chřipková epidemie je vždy produktem společnosti a pokud se psychotik zajímá více o toho, koho kdy a kde zabije či znásilní, tak logicky nevnímá, že se zrovna nachází v období a místě chřipkové epidemie a nemá tedy vůbec ani pomyšlení na to, aby onemocněl, tak nemá vůbec žádný sklon tu chřipku chytit.

Očkovat – ano, či ne? Je očkování efektivní a je možné očkovat, když je někdo alergický?

Já jsem zásadně proti jakémukoliv očkování chřipky, protože vždy z toho někdo umře, kdo by nemusel, kdyby se neočkoval, a pak ty vedlejší účinky jsou brutální, např. ochrnutí, roztroušená skleróza, lupénka, revmatická artritida či systémový lupus. Logicky jak úmrtí, tak chronické následky se tají, o tom se nikde nedočtete a jen musíte hledat ve specielních statistikách.
Pokud je někdo alergický, tak si tu alergii jenom zhorší, pokud náhodou nezemře na
anafylaktický šok atd. Prostě to nepřipadá v úvahu. Očkování tedy jen pro rizikové skupiny a s vakcínou na míru individuálně připravenou.

Jestliže člověk posiluje imunitní systém zdravou výživou, otužováním, sportem, saunováním, jak je možné, že onemocní?

Jednoduše proto, že se věnuje tělu a ne mysli. Pouze silná mysl a silný duch zabrání nemoci. Podívejte se na případy v koncentračních táborech, nikdo tam nejedl řádně, ani se nemyl, ale neonemocněli jen ti, kteří věřili, že přežijí. Harmonie a čistota těla jsou nástrojem k harmonii mysli. Velmi přesně je toto popsáno v knize Dr. Candance  Pert Molekuly emocí, která naprosto jasně ukázala v laboratoři, jak deprese a úzkost snižuje imunitu. Pokud budete skvěle jíst a cvičit a budete se bát rakoviny, pak ji stejně dostanete. S chřipkou je to stejné.

Je správné na podzim a v zimě jíst citrusové plody, které mají velký obsah vitaminu C?

Určitě ano, všechny přírodní vitaminy mají větší  biokompatibilitu a organismus si jich více váží a spotřebuje je všechny, zatímco ty syntetické vyloučí. Jde ale i o jiné prvky výživy jako vláknina atd. Pokud mám zácpu, tak mohu jíst kilogramy pomerančů a je z toho menší užitek než z půl kila jablek a správné funkce tlustého střeva.

Jakým způsobem se vy osobně bráníte proti chřipce?

1. Žádnou chřipku ani jiné patologie si nepřipouštím.
2. Denně beru česnek, zinek a selen a také betaglukany.
3. Dvě hodiny 5x týdně sportuji – jezdím na kole.
4. Denně vypiju večer 350 ml červeného vína.
5. Děkuji universu za to, že jsem tak zdravý a můj imunitní systém tak silný.

Jaká je podle vašeho názoru nejúčinnější prevence? 

Jednoznačně veselá mysl, půl zdraví. Víme to všichni, jen málo se to praktikuje. 


Jaroslav KŇAP
Foto AUTOR

úterý 6. listopadu 2012


REMEMBER

Je to moc dobrá restaurace, ale malá a díky tomu v době oběda je štěstí sehnat vůbec volné místo k sezení. Stolky jsou pouze čtyřmístné, úzké jak školní lavice, když se posadíte, židlí se přetlačujete se sousedem u vedlejšího stolu. A když se někdo posadí k vám, už teda hodně zasahuje do vaší intimní zóny. 
Na stole u stěny je položen celý štoček ubrousků, parátek, omáčky na dochucení a nad nimi visí do prostoru lampička. Celá tahle část stolu, ještě víc zmenšuje plochu u které se dá pohodlně najíst, ale ubrousky jsou prostě třeba. Minimálně pět jich vždycky použiju. 
Sedávám tady většinou sám. Vždy když přijde další host, sedne si ke stolku, který je prázdný a protože je stolků v restauraci jen deset, brzy se všechny zaplní. To se pak otáčím s každým vrznutím dveří ke vchodu a pozoruji kdo vchází. 
Zapomněl jsem totiž říct, že když se tady jí, tak většinou přitom hlavním chodu tečou z nosu nudle, na čele mám pot a občas při manipulaci s jídlem ulítne nějaká kapička nebo omáčka. Takže trávit oběd tváří v tvář, se třemi chlápky v kvádrech, co po celou dobu oběda žvaní o práci, nepatří mezi moje oblíbený aperitivy.
Vlastně bych se nejraději najedl úplně v klidu sám. 
A to se opakovalo i dnes…
Sedl jsem si do horního patra. Po objednání jídla jsem se ohlédl za sebe, kam si právě přisedl chlapík s výrazným trojúhelníkem vousů mezi spodním rtem a bradou. Vlastně si z něj nic jiného nepamatuju než tu divnou minibradičku a kulatou hlavu zabořenou v kožené bundě. Rozhlížel se po okolí a vypadal sebevědomě.
Ji jsem neviděl. Ale o pár vteřin později jsem její přítomnost zaregistroval podle hlasu, když se za mnou ozvalo: „Můžu k Vám?“ 
Otočil jsem se, spatřil její záda a slyšel pánovo rezolutní: „Jistě!“ Má taška a bunda na vedlejší židli zafungovala jako odpuzovalo dobře. Trochu znechuceně jsem se odvrátil zpátky. 
Dojídal jsem. 
Jenže tón a melodie jejího hlasu, kterým tu krátkou větu řekla, se mi usadil v hlavě natolik, abych přemýšlel jak asi může vypadat. To mi vydrželo po zbytek času a docela jsem tou představou sám sebe bavil. Navíc s intenzitou její parfému, který celou místnost provoněl, rostla i moje zvědavost. 
Nával dalších návštěvníků hledajících volné místo, zvítězila nad tou vonící slastí a nutila mně k odchodu. Při oblékání dvou vrstev oblečení jsem ale zvolnil, abych získal čas a měl možnost podívat se na vedlejší stůl a oba jeho náhodné obyvatele z výšky.
Krásná žena kolem pětatřiceti let, celá v černých šatech, se zrzavými kudrnatými vlasy vyčesanými tak, že zvýrazňovaly krk a ušní lalůčky s dlouhými náušnicemi. Skoro aristokratického vzezření. Na štíhlém krku jí visela šňůra bílých perel, které sahaly těsně k mezírce mezi prsy v odhaleném dekoltu. Zaujalo mě to. Vlastně ne jenom ty perly na ledově bílých prsou, ale krásná vůně, která se z nich jakoby vypařovala.
Stál jsem proti ní. Jen u vedlejšího stolu. 
Sedla si na židli bokem, zády se vzpřímeně opřela hlavou o stěnu, tak aby se nedívala pánovi do talíře, držela telefon ve výšce očí a prstem jezdila po dotykovém displeji. Nedívala se napravo, ani nalevo. Ale zároveň nevypadala že jí v tom telefonu něco příliš zajímá. 
Dal jsem si ještě víc na čas s oblékáním svetru a podíval se na reakce pána, ke kterému si přisedla.
Protože už měl jídlo na stole, ládoval do sebe velkou polévku, tak že ji měl i ve vousech a také koukal stále do telefonu, položeného vedle talíře. Nepodíval se na ni ani jednou, ale bylo mu na očích znát, že z nervozity. 
Pousmál jsem se a přejel očima zpět. Zachytila můj pohled, takže se na mě také podívala, ale pouze očima, bez toho, že by pohnula hlavou. 
Zapnul jsem si bundu, naklonil se na židli pro tašku a když jsem se zvedal, polohlasem se mě zeptala: 
„Chcete mě vidět nahou?“ Ukázala na telefon a cukla s ním směrem ke mně.

úterý 23. října 2012

Maraton ve Stromovce 2012

V sobotu jsem běžel maraton ve Stromovce. 
Nebyl první. Před 12lety, jsme si s kamarády řekli: 
"Dáme maraton, ne vole?!" 
"Jasně a trochu potrénujem radši, ne?"
Tak jsme ve středu dali 3km ostrým tempem a v sobotu šli na Prague international marathon 2000. 
Na 10km jsem se už v mrákotách polil flaškou vody, která se krásně nasákla do slušivého bavlněného trička a přesto že byl slunečný květen, dalšich 10km jsem drkotal zubama zimou. Pak už si nepamatuju vlastně nic. Jenom že jsem vždycky doběhl někoho kdo mi připadal starej, tlustej nebo měl walkmana, abych v zápětí zase přešel vyčerpáním do chůze a čekal na dalšího. V křečích jsem zastavoval na občerstvovačkách, kde jsem pokaždé snědl průmerně velkou snídani. Pak jsem seděl chvíli na Kampě, ale nekochal jsem se...přál jsem si aby tam nebyli diváci a mohl jsem strhnout cislo a v klidu se ztratit v davu. 
Nejak jsem se nakonec dostal az do cilove rovinky ke Staromáku a když jsem viděl, že cíl je nekonečných 400m, opřel jsem se o své ztuhlé nohy a byl rozhodnutej zakořenit do asfaltu.
Burcování pěti krásnejch italek z pravé strany, ale nějak zázračně rozhýbalo bezvládné tělo a stylem člověka, který je zasádrovaný od nohou až ke krku, jsem do cíle "dosprintoval". Čas 4:50h.

Ale zpátky k téhle sobotě. 
Bylo to lepší. Byl to maraton, který jsem celý uběhl :-)
Čas 3:12:42.

photo Michael Dobiáš

photo Michael Dobiáš



měl jsem síly dost i na zpíváni...